Nedopusťte, aby (pod)průměrné edukační semináře stály v cestě Vašemu vzdělávání

Začíná série článků o fungujícím vzdělávání v klinicko-pacientské komunikaci: jak to může a má vypadat a co je přidanou hodnotou i pro Vás zdravotníky, nejen pro pacienty? Zveme Vás k přečtení celého článku.

Se semináři a dalšími formami edukace ve zdravotnictví jsem začínala před více než 15 lety. Přednášky, semináře, workshopy, e-learningy, konzultace atd. – určitě jste toho už taky hodně absolvovali. Něco z toho bylo ok, něco neutkvělo ani v paměti, některé věci asi nebyly k ničemu a taky kdo má pořád mít čas zkoušet, zda to zrovna tentokrát bude ono.

Informace samy o sobě už navíc nejsou, co bývaly. Je jich čím dál víc, jsou snadno dostupné. Cílit vzdělávání jen na to, že se „dozvíte něco nového“, že přednášející „má hodně informací“ atd. už nemusí stačit. Informace jsou základnou pomyslné pyramidy, nejde to bez nich, ale nezůstávejme jen v této rovině. Jít dál znamená s informacemi nějak naložit – uvědomit si, co mohou znamenat v kontextu změny a praxe, co si o nic vlastně myslíte, jak je chcete nebo nechcete integrovat a nakonec – pokud vám nové informace a teorie dávají smysl a mohly by se promítnout do vašeho chování v praxi – jak se to tedy udělá? Pouhé vědět (mít informace) zdaleka přece nestačí k tomu, abychom opravdu dělali něco jinak. Víme mnoho užitečného, ale dělat to pod tlakem a ve spěchu už tak jednoduché není.

Ve spolupráci s Tevou fungují už několik let semináře, které s výše uvedeným počítají a pracují. Tématem několikahodinového interaktivního setkání jsou kazuistiky z praxe účastníků v rámci náročné i konfliktní komunikace s pacienty a jejich rodinami. Vzhledem k omezenému času je záměrem nejen najít varianty řešení s sebou do praxe, ale hlavně pochopit a porozumět co a jak (ne)funguje v lidské psychice a tedy i v chování. Protože rozumět tomu, co se nám často odehrává s pacienty a jejich příbuznými před očima, to je základ. Nemusíme s tím vůbec souhlasit (!), ale „vidět“ o co tam jde nám pomáhá reagovat. A když vím, jak a proč reagovat, jsem víc v klidu a neutíká mi tolik energie v obavách, jak se „z tohohle“ zase dostanu.

Mimochodem, co říkáte pacientům, kteří prožívají silné emoce? Vysvětlení není bohužel cesta, na emoce nefunguje odpověď faktem, přesto je to nejčastější odpověď zdravotníků. Ale co vás kdo kde naučil jiného? Jak se profesionálně reaguje na smutek, pláč, šok, vztek, nejistotou, zmatení atd.? Jak zklidníte takové nerváky, aby zase spolupracovali? A jak to hlavně uděláte rychle a aniž by vás to vyčerpalo na zbytek dne?

Didaktika těchto seminářů pracuje s informacemi o práci s emocemi, ale nezůstává jen u toho, pokračujeme názory, postoji, zkušenostmi a v závěru ve větách a scénářích formulujeme, jak může vypadat řešení toho kterého konkrétního případu. A to všechno za plného porozumění proč právě takto. Když tomu budete plně rozumět, nemusíte se to drilovat, pochopení už vám nikdo nevezme. Rovnou můžete další den v práci reagovat jinak a účinněji.

V příštím článku bude pro konkrétní představu seminář popsaný detailně, včetně častých témat a dotazů účastníků, ukážeme metody práce, praktické detaily, citace závěrečných shrnutí od celých skupin. Věříme, že Vás zaujmou i další články na toto téma.

Autorka článku Pavla Banýrová pracuje jako lektorka klinicko-pacientské komunikace a supervizorka ve zdravotnických zařízeních. Z nejčastějších témat, se kterými se v praxi setkává (emoce, vztahy, systémy atd.) vyplynulo i absolvování psychoterapeutického výcviku v systemice. Edukačně-informační témata pro zdravotníky jako jsou adherence, sdělování nepříznivých zpráv pacientům a rodinám, práce s emocemi apod. už ale nejsou zdaleka to jediné, co je v praxi potřeba. Stále častěji lektorsky reaguje na poptávku „jak mi může být lépe, když se kolem dějí nedobré věci?“ Autorka se od počátku zabývá i přípravou vzdělávání na míru účastníkům, koncipuje na výše uvedená témata semináře, workshopy, supervize atd. Přednáší na konferencích a na pedagogické fakultě UK.