Nedopusťte, aby (pod)průměrné edukační semináře stály v cestě vašemu vzdělávání – část II.

Pokračuje série článků o fungujícím vzdělávání v klinicko-pacientské komunikaci: jak vypadá seminář, který se zaměřuje na hledání řešení v náročných komunikačních situacích?

Jak probíhá seminář pro (nejen) lékaře, který se zabývá tématem náročných komunikačních situací?

V předchozím článku jsme obecně a ze široka uvedli edukaci a semináře, ve kterých se zdravotníci vzdělávají v práci s pacientem: jak pracovat s emocemi, sdělovat nepříznivé zprávy, řešit konflikty s příbuznými a předcházet nedorozuměním.

Pro konkrétní představu o tom, jak takový seminář probíhá je užitečné popsat obvyklý průběh:

Lektor přijede na oddělení, na kterém je seminář domluven, sejde se skupina účastníků v čase dle jejich možností. Obvykle se pohodlně usadí, je připravena výuková prezentace a ze všeho nejdřív začne úvod – všichni potřebují dost času se naladit, ujasnit si organizaci, zjistit kdo je kdo a co a proč se bude dít. Samozřejmostí je ujištění o bezpečí – můžeme se bavit o všem, co kdo „přinese“ a nic z toho se nedostane ven.

Předěl mezi úvodem a samotným vstupem do tématu se osvědčil sekvencí promítání vtipných fotek, které reflektují realitu v praxi zdravotníků – nereálná očekávání pacientů, tlak, spěch, únavu atd. – a ujištění o tom, že v tom všem není vůbec snadné ani samozřejmé mít sílu, vůli a zájem nekonfliktně komunikovat s pacienty.

Pak následuje otázka na každého z přítomných – co je to, co si potřebujete odnést z tohoto semináře? Co je pro vás aktuální téma? Všechny odpovědi se zapíšou na flipový papír a zůstávají na očích, abychom s tím vším co je řečeno jako potřebné mohli pracovat. Častými tématy jsou například „Co mám odpovědět, když se ptají kolik času jim zbývá? Co mám říct, když se rozpláčou? Jak ukončit vztekání příbuzných, které nebere konce? Co když vyhrožují stížností? Jak se z toho mám dostat a jít domů s čistou hlavou? Proč se mi těžké věci vrací před spaním? Kde vzít víc trpělivosti…?“

Ze zkušenosti jsou vždycky společným – a zpočátku neviditelným – jmenovatelem vypsaných témat emoce. Ještě se nestalo, že by pod kulisami slov bylo něco jiného. A taky se ještě nestalo, že by někdo na dotaz, co tedy na pocity u pacientů má v rukávu, odpověděl něco jiného, než že to nějak zamluví, vysvětlí, uchlácholí.

Takže abychom odešli vyzbrojení ze setkání něčím lepším, profesionálnějším, než je reakce na emoce ničím nebo fakty (to je velký omyl, na emoce nelze odpovídat fakty, fakta se používají až když emoce opadnou), tak následuje edukace + videa a diskuze o tom, jak to vlastně je se vztahem racionality a emocionality, jak lékaři pracují racionálně, ale před nimi se ve svém emočním prožívání potácí v tu chvíli iracionální vylekaní laici, což nejde dohromady. A v těch místech a chvílích vznikají nedorozumění, konflikty, stížnosti, slzy, bezradnost, bezmoc a frustrace. A to na obou stranách! Ve výsledku se bezradně může cítit pacient, pochopitelně, ale lékař taky bezradně, protože „no co mám dělat, když se mi tu rozbrečí?“

Z výše uvedeného se dostáváme tedy k tomu, jak být vybaven lépe než dosud: přece jsou i další místa, kde je nutné reagovat na smutné emoce, obavy o zdraví, vyjednávat s příbuznými atd., psychologie nástroje má. Takže se dobereme k tomu, jak a proč používat legitimizaci emocí, jak se to přesně říká, formuluje, na co pozor, co naopak je jistější nevyslovit atd. Aby každý z účastníků viděl konkrétní propojení se svou profesní praxí, tak rovnou nové objevy používáme v těch situacích, které účastníci na začátku nadiktovali na flip a stále visí vedle dataprojektoru.

Na konci tedy každý odchází s variantami řešení, která si sám našel pro ty situace/témata, která zmínil jako náročná. K tomu všemu kladu velký důraz na to, že pochopení, porozumění co a jak se děje, nám pomáhá reagovat. A pochopení se nedá zapomenout jako prostá informace, takže to je jeden z největších bonusů.

V závěru se promítá slide nadepsaný „Co pro vás bylo dnes nejdůležitější?“ a je prázdný. Zpočátku. Než by ho vyplnil lektor – proč on, důležitější jsou vlastní slova zdravotníků – tak ho vypíšu odrážkami s tím, co za důležité považují účastníci. Krásně se poskládá snímek plný moudrých poznatků, stane se součástí prezentace, kterou pak účastníkům rozešlu.
Kdo chce, může zůstat i po skončení v individuální diskuzi, můžeme se domluvit na poslání odkazů, podcastů, tipů na knihy atd.

Záměrem zkrátka není, aby lektor promítl všechno co má v notebooku, ale aby lékaři a jejich kolegové dostali to, co jim bude užitečné. Aby tomu rozuměli a měli to už stále při sobě.